Když jsem přemýšlel o svých zimních cílech, vždycky mi v hlavě vyvstával jeden boulder, který na mě udělal obrovský dojem. Bügeleisen je jedním z nejlepších bouldrů, jaké jsem kdy viděl. Poprvé ho v roce 2001 vylezl Klem Loskot ze stoje jako 8B+, zatímco Nalle Hukkaitaval v roce 2014 přidal zřejmý start ze sedu s obtížností 8C. I když na mě tenhle boulder vždycky dělal velký dojem a motivoval mě k tomu, abych ho zkusil, nikdy jsem si nemyslel, že by pro mě bylo možné ho zkusit vylézt ze sedu na flash. Jedná se o boulder, který se velmi podobá lezení na boardu (umělá stěna nahusto osázená chytama, ale bez dalších struktur zpravidla po lištách se špatnými stupy) s poměrně přímočarým lezením na malých pozitivních lištách. Bouldery tohoto typu nikdy nebyly mou silnou stránkou. Když jsem ale tuhle zimu trénoval v Arcu s přáteli, opravdu jsem si všiml, že některé aspekty lezení na boardu mi vyhovují lépe než jiné. Nejsem moc silný, pokud jde o skákání a udržení dalšího chytu bez nohou, ale nejlepší možný způsob, jak vylézt Bügeleisen, je nikdy nenechat vyvlát nohy a lézt kontrolovaně. A to je styl lezení na boardu, ve kterém se momentálně cítím docela dobře.
Přehodnotil jsem tedy svůj cíl a po úspěšných přelezech v Ticinu jsem si řekl, že vrcholným flashem této boudrové sezóny by mohl být Bügeleisen sit 8C. Cítil jsem se na to připravený. Přijel jsem sám, ale měl jsem to štěstí, že jsem potkal Zana Sudara, který na tom boulderu zrovna pracoval. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si osahal všechny chyty, prostudoval všechny videobety a rozhodl se, jaká by mohla být moje vlastní beta. Navíc byla nesporná výhoda mít Zana u sebe a vidět ho, jak ten boulder reálně zkouší.
Etické inntermezzo
Vždycky jsem si myslel, že pro správný flash pokus na bouldru je povoleno osahávat chyty tak vysoko, jak dosáhnete, ale nemůžete skládat více bouldermatek nad sebe nebo lézt po žebříku, abyste se dostali k chytům výše. Tento přístup však přináší problémy, protože některé chyty jsou dosažitelné, pokud jste vysoký, zatímco někteří menší lezci na ně nedosáhnou. Navíc, je v pořádku použít pouze jednu bouldermatku k dosažení chytů? A jak tlustou bouldermatku? Tento přístup by nevyhnutelně vedl k tomu, že by se zkoušely na flash pouze nízký bouldery, u kterých se dá snadno dosáhnout na všechny chyty ze země.
Moje vnímání téhle problematiky se tedy trochu změnilo, protože jsem si taky myslel, že ostatní 8C flashe byly vylezeny rovněž s pomocí žebříku nebo naskládaných bouldermatek na sebe, aby se dalo dosáhnout na některé výše položené chyty. Tak jsem tento styl také přijal. U Deep Fake, Celestite, Lion's Share nebo Emotional Landscapes se toho moc nemění, protože na většinu chytů se dá snadno dosáhnout ze země. Bügeleisen nebo Unison jsou ale jiná story a u těchto boulderů by to byl obrovský rozdíl, kdybyste zvolili přístup bez žebříku. Pokud chcete zachovat své etické standardy naprosto čisté, možná by stále dávalo smysl zkusit čistý flash bez dotýkání se jakýchkoli chytů výše než těch na startu. Já jsem se ale rozhodl pro pokusy s pomocí žebříku na osahání chytů.
Po zveřejnění videa jsem mluvil s Julesem Marchalandem a ten mi řekl, že boulder „Power Of Now Direct“ vylezl, aniž by se dotkl čehokoli jiného než startovacích chytů. To jeho flash činí o to působivějším! Mám pocit, že u lowballů nemá smysl rozlišovat mezi přelezy bez předběžného dotýkání a flashy, ale u startů ze stoje a highballových boulderů dává smysl rozlišovat mezi výstupy typu „no-ladder“ a „ladder flash“. Co si o tom myslíte?
Takže jsem vyrazil na svůj flash pokus. V dolní části boulderu mi to šlo velmi dobře, všechno šlo naprosto perfektně. Téměř až příliš perfektně. Tři kroky od hrany je těžký krok z malé tříprstového bočáklu pravou rukou do slušné lišty na levačku. Snažil jsem se tento krok co nejvíce kontrolovat, ale v samém posledním okamžiku jsem musel jít dynamicky a minul jsem pozitivní část chytu. Ještě jsem nespadl, ale potřeboval jsem se přechytit levačku na líp, což už se mi ale nepodařilo. Snažil jsem se pokračovat, ale pád byl nevyhnutelný. Bylo pro mě dost frustrující takhle zkazit flash pokus na bouldru, který byl tak dlouho mým snem. Podíval jsem se na konečky prstů a viděl jsem, že další pokus by mohl snadno protrhnout. Proto jsem se rozhodl to už dále nezkoušet a využít dobrého flow na jiném bouldru – Emotional Landscapes.
Emotional Landscapes
Ten je dalším z mistrovských děl Klema Loskota a jedním z vůbec prvních 8C na světě z roku 2002. Za ta léta ho vylezlo jen pár lidí. Některé přelezy byly provedeny s použitím stupu zcela vlevo při prvním kroku, ale ten stup se vylomil. Nicolai Uznik to vylezl touto metodou i tak a měl pocit, že boulder díky tomu spadá spíše do rozmezí 8C+, a myslím, že má asi i pravdu. Nevím přesně, kterou variantu Klem používal, protože na YouTube jsou k dispozici dvě videa, kde zkouší obě varianty.
Týden předtím, když jsem zkoušel Mount Doom 9A, jsem viděl Jakoba Schuberta a Mischu Piccolruaze, jak boulder společně zkouší. Jakob a Mischa zkoušeli boulder levou variantou s vylomeným stupem a bylo mi jasné, že tenhle boulder touto metodou na první pokus nezvládnu. Ale den poté našli způsob se zaklíněním patošpičky úplně vpravo, kterou Klem používá ve videu „Carinthian projects“, a oba ten den boulder vylezli. Věděl jsem tedy, že by mohla existovat malá šance, že ten boulder vylezu na flash.
Došel jsem k „Emotional Landscapes“ a zavolal si přes video s Jakobem Schubertem, který mi všechno ochotně vysvětlil. Největší záhadou pro mě byl druhý krok, který měl každý jinou variantu provedení. Rozhodl jsem se držet Klemovy varianty, hlavně proto, že zahrnuje chyt s využitím palce, a já tenhle typ chytu miluju. Tak jsem šel do toho a málem jsem to pokazil hned první krok, když jsem se těsně předtím, než jsem chytil tu správné lišty, skoro přepadl dozadu. Ale byl jsem ve hře! Od té chvíle byla moje psychika v pohodě. Druhý krok se mi povedl na jedničku. Pořád jsem nespadl. Bože můj. A od té chvíle jsem věděl, že ten boulder je mnohem víc v mém stylu. Kříž a přichycení velmi malé lišty. Ten adrenalin a motivace mě donutily chytnout tu lištu tak silně, jak jen to šlo. Myslím, že jsem nikdy nevyvinul takovou sílu prsty proti kusu skály. Pak jsem zvládl ten proslulý skok do spáry, chytil jsem ji naprosto přesně a další pokračování už bylo sice trochu nervózní, ale už pod kontrolou. Moje emoce však pod kontrolou nebyly, když jsem vymantloval doleva do plotny s vědomím, že jsem právě flashnul Emotional Landscapes!
Fotky v galerii a ve článku od Martina Švece, Zan Lovenjaka Sudara a Nikolaje Novaka.
