Dnes je Arco proslulé závody Rock Master a převisy v Massone. Nejvíc se ale Arco proslavilo díky plotnám. Ze silnice je vidět dokonalý šedý vápenec na plotnách a kolmých stěnách a není divu, že právě tyto plotny byly jedním z prvních cílů lezeckých průkopníků. Převisy mívají obecně horší povrch a vyžadují mnohem víc čištění. A navíc – sportovní lezení mělo na začátku kořeny v lezení na vysoké stěny, kde převisy nejsou časté.
Arco tehdy vypadalo úplně jinak. Zapomenuté městečko bez turistů s nekonečnými možnostmi pro objevování nových linií. Heinz Mariacher, Maurizio „Manolo“ Zanolla nebo Roberto Bassi začali osazovat první cesty na dokonalých plotnách, jako je Swing Area nebo Spiaggia delle Lucertole. Jsou to velmi náročné cesty až do 7c (dnes by možná byly ohodnocené i výš), kde jsou ocelové prsty stejně důležité jako rovnováha a přesná práce nohou. Tenhle styl lezení časem vyšel z módy a lezení v převisech převzalo vládu nejen v Arcu, ale i jinde ve světě. Ale podle mě je vždy možnost zařídit, aby byly plotny zase cool. Zvlášť v Arcu, kde je jejich potenciál nekonečný!
Poznat minulost
Vždycky jsem si myslel, že pokud chceme vytvořit něco nového, radikálního, něco, co posouvá hranice sportu, je nezbytné znát historii daného sportu. A jako teenager jsem opravdu chtěl poznávat historické cesty, abych si dokázal lépe představit, co generace před námi lezly. Proto jsem se tolik chtěl ponořit do historie lezení v Arcu. Několik historických cest jsem už měl za sebou, ale ta nejikoničtější – poslední a zároveň nejtěžší cesta na Spiaggia delle Lucertole (Pláž ještěrek) – mi pořád chyběla. Heinz Mariacher, naprostá legenda, tam v roce 1984 navrtal Tom E Jerry 7c. Leze se jen zřídka, je divoká jak lezením, tak expozicí, kolmá stěna s mizernými stupy a chyty často obrácenými opačným směrem. Dost brutální lezení. Aby to člověk vylezl elegantně, musí být opravdu mistr, přesně jak si to tehdejší doba žádala. Styl a elegance tehdy byly nesmírně důležité, inspirované hlavně Patrickem Edlingerem. Byla to čest tuhle cestu onsightovat, zatímco mě jistil sám Heinz.
(Děkuji archivářům z Mammutu za super outfit)
Budoucnost plotnového lezení
Pak ale nastal čas podívat se na budoucnost lezení ploten. Vysoko nad Arcem je čistý pás skály, který jde za slunečných dnů krásně vidět. V minulosti pár lezců zaujal, ale odradil je nedostatek chytů - kromě dvou cest s vysekanými chyty. Můj kamarád Loris Manzana v roce 2019 neodolal a šel se tam podívat. Nebyl zklamaný. Stěna rozhodně netrpěla na nedostatek chytů. Byla dokonalá. A co je zajímavé, výborně kopírovala vývoj plotnového lezení na umělých stěnách. Čím dál častěji se na umělých stěnách lezou plotny, které nejsou o mikrochytech, ale o sérii komplexních pohybů na oblých chytech a stupech vyžadujících precizní práci nohou, ale také sílu a koordinaci celého těla. Přesně o tom je lezení v sektoru Spettacolo na skále Due Sassi.
Loris mě už pár let přemlouval, ať tam jdu, že tam jsou projekty, na které už on sám nestačí. Vždycky mě to zajímalo a fotky mě ohromily, ale nikdy jsem se tam nevydal. Velká chyba! Tentokrát jsem čekal opravdu hodně a ještě i tak jsem byl naprosto odrovnaný. Tahle stěna je malý zázrak přírody. Jak je možné, že to je pětistupňová plotna a přesto má potenciál na devítkové cesty? Je to jako lezení na pískovci, jenomže bez jeho „lepivosti“. Tahle skála je naopak dost kluzká. Ale i přes špatné tření je to příjemně kluzké, ne otravně kluzké, jak to často bývá u cest blízko řeky.
9c v plotně?
První dva dny jsem zkoumal dva projekty a oba jsem se rozhodl prodloužit až na vrchol stěny. Levá linie byla perfektní a připravená na pokus, pravá byla tak trochu možná, ale strašně futuristická. 9c na plotně? Něco, co by mě dřív ani nenapadlo, by se jednou mohlo stát realitou. Překvapilo mě, jak fyzicky unavený jsem se cítil po lezení na téhle stěně. Často tam tlačíte dlaněmi do stěny a úplně jinak používáte nohy. Plotny si obvykle nespojujeme s fyzickou náročností, ale tahle je jiná. A právě ta silovost znamená, že jsou ty cesty tak těžké.
Po dvou dnech deště jsem byl připravený na projekt nalevo. Loris mě jistil, Heinz byl psychická opora. Je to jedna z těch cest, na které se strašně těším, protože je tak krásná, a proto je hrozně snadné se unáhlit. Můj první pokus byl zajímavý. Dostal jsem se do půlky, snažil se šetřit ruce a využíval pár míst, kde jsem si mohl obě ruce vyklepat. Ale u prvního cruxu - takového neurčitého komínu - jsem hned poznal, že mám unavenější nohy, než jsem myslel. Začal jsem lézt komínem, nohy se mi klepaly a brzo jsem letěl…
Emoce ve mně vřely
Měl jsem chuť jít hned znovu, ale na řadě teď byl Loris. Tak jsem to využil, uklidnil se, nechal nohy odpočinout a šel po něm. Tentokrát jsem lezl bez velkých odpočinků a nohy jsem měl čerstvější. Prošel jsem prvním cruxem a pokračoval dál. Emoce ve mně vřely. Byl jsem nervózní, protože ta cesta je hrozně „low percentage“ a fakt jsem ji chtěl dát. A zároveň jsem byl nadšený, že můžu lézt dál, vděčný, že tam jsem - v nesmírně divoké pozici s nejlepším výhledem na Arco a jezero Garda. Poslední crux vás může potenciálně sundat. Musíte pustit obě ruce a sáhnout daleko doprava, zatímco stojíte prakticky na ničem. Když jsem cvakl štand, třásl jsem se - vzrušením i překvapením, že mám nohy pořád na stěně.
Loris dal cestě jméno Niobe, podle řecké mytické královny, která se příliš vychloubala a byla za to potrestaná. Podle Lorise cesty tohoto typu nemůžete lézt s příliš nadutým sebevědomím, jinak okamžitě uklouznete. Myslím, že obtížnost by mohla být kolem 9a. Je docela vtipné, že se dá najít 9a, které je v pětistupňové plotně. A ještě úžasnější je, že tam zbývá spousta dalších linií k založení.
Je moc fajn vidět, že Niobe a celá lezecká oblast Due Sassi se od zveřejnění videa těší velké pozornosti! Mladý lezec Gianluca Vighetti dokonce zvládl velmi působivé první opakování cesty a další lidé se o ni také pokoušejí. 
Podívejte se na nový film na mém YouTube od Honzy Šimánka.
Skvělé fotografie od Giampaolo Calza a Honzy Šimánka.
