O zdolání Marmolády - královny Dolomit

Marmolada je královnou Dolomit. Neuvěřitelné množství (většinou) nádherného šedého vápence, který je při lezení všude kolem vás. Na jižní stěně Marmolady se psaly kapitoly lezecké historie. Myslím, že pokud jste alpský lezec z Čech nebo Slovenska, vnímáte o to víc, že Marmolada není jen středem Dolomit, ale středem vesmíru. A nejslavnější cestou je ta, která má uprostřed malou jeskyni nápadně připomínající rybu. Via attraverso il pesce (Cesta přes rybu) je mýtus, a rozhodně ne přeceňovaný mýtus, který jako první vylezli Igor Koller a Jindřich Šustr v roce 1981. Dva kluci z tehdejšího Československa, kteří spolu nikdy předtím nelezli, se navázali pod rybou a o tři dny později stáli na vrcholu. Na nohou měli kopačky s odřezanými špunty, na sedáku pár peckerů a háček, a vybaveni pořádnou dávkou odvahy se pustili do téhle impozantní stěny, která je ještě strmější, než vypadá.







Letos v létě jsem se konečně vydal tuhle nádhernou stěnu poznat na vlastní oči. Už hodně dlouho jsem se na žádnou novou stěnu tak moc netěšil. El Capitan vidíte poprvé v životě jen jednou a Marmolada ve mně vyvolala stejné nadšení. Měl jsem v hlavě dvě cesty, ve kterých bych mohl tuhle stěnu opravdu zažít – Rybu jako alpštější cestu plnou historie a Egoland jako její moderní protějšek. Na obě cesty jsem měl naprosto výjimečné lezecké parťáky, Pietra dal Pra a Berniho Rivadossiho.





Pietro dal Pra je můj dlouholetý kamarád, který mě vzal na jedny z mých prvních vícedélkových cest ve Švýcarsku nebo na Madagaskaru. O Rybě mi vyprávěl už mnohokrát a často jsme se bavili o tom, jak skvělé by bylo jednou ji vylézt společně. Sám ji vylezl už desetkrát, ale taková cesta je pořád dost výjimečná na to, aby člověka bavilo vylézt ji víckrát. V noci před výstupem nečekaně zapršelo, takže když jsme se za úsvitu chystali vyrazit z chaty, zjistili jsme, že stěna je pořád dost mokrá. Dali jsme si další kafe a o hodinu později jsme přece jen vyrazili s nadějí, že stěna mezitím vyschne. U nástupu byla skála pořád hodně vlhká, takže jsme ještě chvíli počkali a nakonec začali lézt o tři hodiny později, než jsme plánovali.





Mokrá skála nás zpomalovala. Museli jsme lézt opatrně, abychom neuklouzli v lehkém, ale mokrém terénu. O pár délek výš už byla skála o něco sušší, a tak jsme se rozhodli dvě délky lézt průběžně. Topo jsem si předtím moc důkladně nenastudoval a Pietro mi řekl, že někde zhruba v půlce kouta mám odbočit doleva. Když jsem se tam dostal, bylo to dost nepřehledné a vůbec jsem nevěděl, kudy dál. Po několika nejistých výlezech nahoru a dolů (docela nepříjemných, protože skála byla pořád místy mokrá) jsem našel traverz doleva a dostal se k jakémusi štandu. Byla tam jen hromada starých smyček, ale vypadalo to dostatečně dobře. Když ke mně dorazil Pietro, přišla špatná zpráva – byli jsme rozhodně mimo cestu. Trval jsem na tom, že budeme pokračovat nahoru a pak přetraverzujeme doprava zpátky do původní linie, ale vypadalo to nebezpečně a nešlo to pořádně zajistit, takže jsem musel kapitulovat. Slanili jsme zpátky k předchozímu štandu a odtud mohli pokračovat správnou cestou.





Vtipné, jak se můžete ztratit i v takové klasice, kterou jeden z lezců už desetkrát vylezl. Každopádně to bylo znamení, že Rybu není radno podceňovat, a dál jsem lezl s mnohem větším respektem a opatrností. Čím výš jsme se dostávali, tím větší byla expozice a tím víc se člověk dostával do opravdové lezecké extáze. Pár délek pod Rybou, právě když začalo být lezení obzvlášť úžasné, mi ale zážitek začal kazit žaludek. Členové kamerového týmu měli v předchozích dnech žaludeční problémy a teď to dostihlo i mě. Vylezl jsem poslední dvě délky do Ryby. Křeče v břiše mi zážitek z tohoto posvátného místa rozhodně trochu pokazily. Snažil jsem se něco málo sníst a nakonec jsem tohle posvátné místo udělal o něco méně posvátným. Byla to obrovská úleva a věděl jsem, že můžu pokračovat.



Díky tomu jsem si mohl opravdu užít následující délky, které jsou prostě neuvěřitelné. Neustále kolem obtížnosti 7a–7b, na perfektním kompaktním vápenci, s jasně danými sekvencemi, které jsou poměrně záhadné na rozluštění a zároveň neuvěřitelně zábavné na lezení. Přistihl jsem se, že myslím na Hansjörga Auera, který celou cestu vylezl free solo. Kvůli mému bloudění a žaludečním problémům jsme ale byli jednoduše příliš pomalí a na velkou polici ve dvou třetinách stěny jsme dorazili příliš pozdě na to, abychom stihli lanovku dolů. I tak jsme byli s naším dnem v Rybě docela spokojení a to, že jsme nevylezli až na vrchol (a cestu jsme tedy nevylezli), mě alespoň o to víc motivuje vrátit se k ní někdy v budoucnu – příště s někým mladším. Chvíle ve stěně s Pietrem jsou opravdu výjimečné, grazie!





Egoland je méně slavný, méně dobrodružný, ale rozhodně ne méně krásný! Je to budoucí klasika extrémního vícedélkového lezení, protože najít dokonalejší cestu než Egoland je opravdu těžké. Cestu otevřeli Berni Rivadossi a Max Faletti (později ji přelezli RP Berni a Luca Bana) a najdete v ní délku 8c v šedém vápenci v třicetistupňovém převisu. Najít v alpském terénu takhle dokonalou délku je opravdu těžké. Horní délky v obtížnosti 7c–8a jsou pak opět naprostou lezeckou extází. Lezení se čte snadněji než v Rybě, chyty jsou lepší, ale samotné lezení je atletičtější a silovější. Mým cílem bylo cestu onsightovat. Berni Rivadossi se do ní vydal den předem, vyčistil ji pro mě a podle naší dohody dal na chyty trochu mága. Domluvili jsme se, že chyty namáguje přesně tak, jak by to udělal, kdyby se cestu chystal sám zkusit. Ani víc, ani míň. Bohužel večer trochu zapršelo a část magnézia zmizela. Když jsem se po „zahřívacích“ délkách za 7b+ a 7c+ dostal do klíčové 8c délky, jeden dobrý chyt jsem prostě neviděl, protože byl trochu mokrý a magnézium z něj zmizelo. Zvolil jsem tedy jinou betu a ulomil malý výstupek na chytu, což skončilo pádem.





Bylo to frustrující, ale na druhý pokus se mi délku podařilo dát. Myslím, že je tak kolem 8c. Použil jsem jedno odpočinkové madlo vlevo, které Berni a Luca nepoužili, ale podle mě nemá smysl u takhle krásné cesty zavádět eliminační pravidla – to madlo je prostě příliš blízko. Původní obtížnost byla 8c/c+. Čtvrtá délka je 8b/b+ a rozhodně není lehká. Onsightovat se mi ji nepodařilo. Při onsightovém pokusu jsem se unavil a rychle se vrátil na štand, abych ji mohl zkusit podruhé, protože jsem měl strach, že přijde déšť a nezbude nám dost času dostat se na vrchol. Druhý pokus s minimálním odpočinkem tak tak vyšel a mohli jsme vyrazit sprintem k vrcholu. Horní část (dalších šest délek) už šla opravdu hladce a efektivně a ve dvě odpoledne jsme stáli nahoře. Grazie, Berni, za cestu a jištění!









Fotograf Honza Virt a náš AO's tým pořídili parádní fotografie v článku i dole v galerii.